Rok 2094: Co nás čeká za sedm desetiletí?

Rok 2094 v budoucím kalendáři

Sedmdesát let od dneška. Zkuste si to představit – rok 2094. Pro většinu z nás je to vzdálená budoucnost, kterou pravděpodobně neuvidíme. A přesto, když se nad tím zamyslíme, není to až tak nepředstavitelně daleko. Děti narozené dnes by se toho roku dožily osmdesáti let.

Co víme o roce 2094 jistě? Vlastně jen to, že půjde o běžný rok s 365 dny, který začne v sobotu. Bude to předposlední dekáda jednadvacátého století. A víc? Tam už vstupujeme do oblasti dohadů a tušení.

Víte, co je na tom nejzajímavější? Že vlastně netušíme skoro nic. Zkuste se ohlédnout o sedmdesát let zpátky do padesátých let minulého století. Kdo tehdy mohl předvídat internet, chytré telefony nebo sociální sítě? Málokdo. A přesně v takové situaci jsme teď my, když uvažujeme o roce 2094.

Možná se ptáte, jestli budeme vůbec ještě používat gregoriánský kalendář. Je to systém, který nám slouží už pár století, ale kdo ví – třeba budoucí generace vymyslí něco úplně jiného. Možná budou měřit čas způsobem, který si dnes neumíme ani představit.

Zamyslete se nad lidmi, kteří se v roce 2094 narodí. Budou žít ve světě, který vytvoříme my a naše děti. Každé rozhodnutí, které dnes děláme – ať už jde o ochranu přírody, technologický vývoj nebo společenské změny – ovlivní jejich životy. To je docela závratná odpovědnost, nemyslíte?

Technologie budou pravděpodobně úplně jinde než dnes. Představte si, že někdo z padesátých let vidí dnešní svět – musel by myslet, že je v science-fiction filmu. A my budeme v podobné pozici, kdybychom mohli nahlédnout do roku 2094. Umělá inteligence, biotechnologie, cesty do vesmíru – to všechno může vypadat úplně jinak, než si dokážeme představit.

Planeta sama bude vypadat jinak. A tady už nejde jen o spekulace. Stav přírody v roce 2094 závisí na tom, co děláme právě teď. Budou tam ještě tropy takové, jak je známe? Jak budou vypadat pobřeží? Kolik druhů zvířat přežije? Na tyto otázky máme stále ještě šanci odpovědět svými činy.

Počet lidí na Zemi, kde budou žít, jak budou vypadat jejich společnosti a kultury – tohle všechno jsou velké otazníky. Možná budou lidé žít úplně jinak než my. Možná budou mít hodnoty a priority, které by nám dnes připadaly zvláštní.

Rok 2094 není jen číslo v kalendáři. Je to připomínka, že budoucnost není něco, co se prostě stane. Je to něco, co vytváříme každý den. Ať už si to uvědomujeme nebo ne, jsme součástí řetězce, který vede až tam. A to, jak bude ten rok vypadat, záleží i na nás – na našich rozhodnutích, hodnotách a vizích.

Možná se vám zdá, že sedmdesát let je věčnost. Ale pro lidstvo je to jen mrknutí oka. A právě proto stojí za to občas zastavit a zamyslet se nejen nad tím, kde jsme teď, ale i nad tím, kam směřujeme.

Možné technologické pokroky a vědecké objevy

# Rok 2094: Co nás čeká?

Osmdesát let od dnešního dne. Zdá se to jako věčnost, že? A přesto, když se ohlédneme osmdesát let zpátky do roku 1944, uvědomíme si, jak dramaticky se svět může změnit. Tehdy neměli lidé ani televize v každé domácnosti, natož internet nebo chytré telefony. Co tedy můžeme čekat od roku 2094?

Představte si počítače, které fungují na úplně jiných principech než ty dnešní. Kvantové technologie by mohly do té doby dosáhnout takové úrovně, že problémy, nad kterými se dnes láme hlava celá vědecká komunita, vyřeší během okamžiku. Vývoj nových léků, který dnes trvá roky? Možná to bude záležitost týdnů. Materiály s vlastnostmi, o kterých dnes můžeme jen snít? Běžná věc. A co když objevíme principy fungování přírody, o kterých dnes nemáme ani ponětí?

Pokud jde o naše zdraví, změny mohou být ještě dramatičtější. Rakovina, Alzheimerova choroba, srdečné problémy – co když se z nich stanou léčitelné záležitosti, podobně jako je dnes angína? Genová terapie a nanočástice putující naším tělem a opravující ho zevnitř už nejsou sci-fi, ale realita v plenkách. Za osmdesát let? Kdo ví, třeba budeme žít o několik desítek let déle a v mnohem lepší kondici.

Samozřejmě, s tím přichází i otázky, na které dnes neumíme odpovědět. Kde je hranice mezi léčením a vylepšováním člověka? Co když budeme moci spojit naše mozky s počítači? Zní to lákavě, ale zároveň trochu děsivě, nemyslíte?

Umělá inteligence je další kapitola. Dnes máme chytré asistenty a systémy, které dokážou udělat spoustu věcí. Ale pořád jsou to jen nástroje zaměřené na konkrétní úkoly. Co když ale za několik desítek let vzniknou systémy, které budou chytřejší než my? Ne v jedné věci, ale ve všem. Možná se objeví zcela nový typ myšlení, který vznikne propojením toho biologického a toho umělého.

Energie je věc, kterou řešíme už teď. Fosilní paliva docházejí, změna klimatu je realita. Ale představte si svět, kde běží fúzní reaktory – stejný princip, jakým svítí Slunce – a poskytují čistou energii prakticky bez omezení. Materiály, které vedou elektřinu bez odporu i v běžných teplotách, by mohly změnit všechno od dopravy po průmysl. A třeba budeme schopní i opravit škody, které jsme planetě způsobili.

A pak je tu vesmír. Mars byl vždycky fascinující, ale co když tam za osmdesát let budou skutečně žít lidé? Ne jako dočasní návštěvníci, ale jako opravdoví kolonisté. A co když objevíme něco, co nám umožní cestovat ještě dál? Nové fyzikální zákony, nové formy pohonu, možná dokonce něco, co dnes považujeme za naprostou fantasii.

Pravda je, že nevíme. Můžeme odhadovat na základě toho, kam směřuje dnešní výzkum, ale skutečnost nás pravděpodobně překvapí. Možná způsoby, které si dnes ani neumíme představit. A to je na budoucnosti to vzrušující – je plná neznámých možností, které čekají na své objevení.

Předpokládaný vývoj lidské civilizace a společnosti

Když se podíváme na rok 2094, vidíme svět, který se od toho našeho liší víc, než si dokážeme představit. To, jak jsme zvyklí žít, pracovat a vzájemně se setkávat – všechno to prochází obrovskými změnami. Technologie jdou kupředu neuvěřitelným tempem, klima se mění a my sami se díváme na svět jinýma očima než naši předci.

Jak vlastně bude vypadat lidská civilizace za sedmdesát let? Hranice mezi tím, co je skutečné a co digitální, se pomalu rozplývají. Možná si sedneš k večeři a nebudeš už vědět, jestli mluvíš s člověkem nebo s jeho digitálním avatarem. Zní to divně? Určitě. Ale vzpomeň si, jak před třiceti lety nikdo netušil, že budeme celé dny koukat do mobilů.

Některé věci, o kterých dnes vůbec nepřemýšlíme, budou za pár dekád úplně běžné. Třeba to, že člověk nebude jen člověk – ale částečně i stroj. Ne ve špatném slova smyslu, spíš jako přirozené rozšíření našich schopností. A umělá inteligence? Ta už nebude jen aplikace v telefonu. Bude to partner, se kterým se radíme o důležitých rozhodnutích, ať už jde o práci, zdraví nebo budoucnost našich dětí.

Co se týče lidí samotných – svět bude vypadat hodně jinak. V bohatých zemích bude spousta starých lidí, zatímco jinde se budou rodit děti jako na běžícím pásu. Představ si, co to udělá s tím, jak vnímáme hranice mezi státy. Města porostou do výšky i do hloubky, protože místa bude pořád míň. Budeme bydlet v mrakodrapech s desítkami pater pod zemí? Docela možné.

A peníze? Práce, jak ji známe dnes? To všechno se změní k nepoznání. Roboti převezmou většinu toho, co teď děláme my. Zní to děsivě, ale možná to bude osvobození. Co kdyby ses nemusel starat o to, jak zaplatíš nájem, a mohl se věnovat tomu, co tě opravdu baví? Malování, psaní, vymýšlení nových věcí. Systémy jako univerzální příjem se už zkoušejí teď – za sedmdesát let můžou být všude.

Klimatická krize, kterou zažíváme právě teď, změní to, co je pro lidi důležité. Naši vnuci budou vyrůstat ve světě, kde ochrana přírody není módní trend, ale základ všeho. Budovy budou stavět tak, aby pomáhaly přírodě, ne ji ničily. Energie bude čistá. A možná budeme muset aktivně měnit počasí a klima, abychom zachránili to, co zbude.

Jak se budeme učit? Každý jinak. Představ si školu šitou přímo tobě na míru – tempo, témata, způsob výuky. Všechno podle toho, jak ti to nejlíp jde. A učit se budeš celý život, protože to, co ses naučil před deseti lety, už nebude platit. Díky virtuální realitě si budeš moci vyzkoušet cokoliv – od chůze po Marsu po operaci srdce – bez jakéhokoliv rizika.

A zdraví? Tam se stanou zázraky. Lékaři budou vědět, že onemocníš, dřív než ty sám. Tvoje DNA jim řekne, na co si dávat pozor, a léky dostaneš vyrobené přesně pro tebe. Nemoci, které dnes zabíjejí miliony lidí, budou vzpomínkou. Možná se dožiješ sta dvaceti let a budeš se u toho cítit jako padesátník.

Je to budoucnost, která vypadá skoro neskutečně. Ale vždycky to tak bylo, ne? Naši prarodiče by taky nevěřili, že budeme mít v kapse zařízení, se kterým můžeme mluvit s kýmkoliv na světě.

Klimatické změny a stav životního prostředí

Klimatická krize je dnes jednou z největších výzev, kterým čelíme. Stav naší planety se už desítky let rapidně zhoršuje a potřebujeme se na to podívat z mnoha úhlů najednou. Vědci bijí na poplach už dlouho – a to, co nám předpovídali, se teď děje přímo před našima očima. Extrémní počasí, o kterém jsme dřív jen četli, je najednou součástí našich životů.

Od začátku průmyslové revoluce se průměrná teplota zvýšila o víc než tři stupně. Možná to zní jako malé číslo, ale dopady na přírodu jsou opravdu devastující. Ledovce mizí rychlostí, kterou jsme si neuměli představit. Hladina oceánů stoupá a oceánské proudy, které po tisíce let udržovaly klimatickou rovnováhu, se mění. Města u pobřeží? Ta už buď investují miliardy do ochranných hrází, nebo plánují, kam přesídlí své obyvatele.

Jak o tom všem mluvit, aby tomu rozuměl každý? To je právě ten problém. Vědci používají spoustu odborných pojmů, které jsou pro většinu z nás úplně neznámé. A když nerozumíme slovům, těžko chápeme, jak vážná situace vlastně je. Tahle propast mezi vědou a běžným životem nám brání v tom, abychom rychle jednali.

Příroda kolem nás chudne před očima. Nesčetné druhy rostlin a zvířat už zmizely navždy, další visí na vlásku. Tropické pralesy, které kdysi pokrývaly obrovská území, jsou dnes jen zlomkem toho, čím bývaly. A čím méně stromů máme, tím hůř planeta zvládá vstřebávat oxid uhličitý. Je to začarovaný kruh, ze kterého se těžko hledá cesta ven.

Zkuste se zeptat zemědělců – ti vám řeknou, jak moc se věci změnily. Srážky přicházejí jinak než dřív a teploty rostou. Místa, kde se po generace dařilo, teď trpí suchem. Jinde zase prší tolik, že se pole mění v jezera. Jak v takových podmínkách zajistit jídlo pro všechny? Farmáři musí hledat nové způsoby pěstování, zkoušet odolnější odrůdy, improvizovat.

Ve městech je ovzduší často k nedýchání. I když máme přísnější normy než kdy dřív, koncentrace škodlivých látek pořád přesahuje bezpečné hodnoty. Každý nádech obsahuje jemné částice, které nám ničí plíce. Nemocnice jsou plné lidí s respiračními problémy a kvalita života klesá.

A co pitná voda? Ta se stává čím dál vzácnějším zdrojem. V mnoha koutech světa se o ni už vedou spory, někdy i konflikty. Řeky a potoky jsou kontaminované průmyslovými odpady a mikroplasty – to ohrožuje nejen nás, ale celý vodní život. Voda, kterou potřebujeme k přežití, se stává nedostatkovým zbožím.

V roce 2094 budeme možná konečně rozumět tomu, co dnes považujeme za neznámé, ale zároveň objevíme tisíce nových záhad, které nás budou provázet dalším stoletím lidské zvědavosti a touhy po poznání.

Radovan Sedláček

Kosmický výzkum a meziplanetární cestování lidstva

Vesmír se pro nás otevřel způsobem, o jakém jsme si ještě před pár desítkami let mohli nechat jen zdát. To, co kdysi patřilo do oblasti science fiction, se stalo realitou – létáme mezi planetami, stavíme kolonie na Marsu a těžíme asteroidy. Není to úžasné?

Vzpomínáte si, jak dlouho trvaly první cesty k Marsu? Celé měsíce strávené v těsné kabině kosmické lodi. Dnes se tam dostaneme za pár týdnů, skoro jako kdybyste letěli na druhý konec světa. Moderní pohonné systémy to celé změnily – iontové motory a fúzní pohony nám umožňují cestovat rychleji, než jsme si kdy dokázali představit. A to je teprve začátek.

Mars už není jen rudou tečkou na obloze. Je to místo, kde žijí a pracují tisíce lidí. Představte si – celá města pod kupolemi, farmy pěstující zeleninu v marťanské půdě, továrny vyrábějící kyslík přímo z místní atmosféry. Kolonisté už nejsou odkázáni na zásilky ze Země. Dokázali si tam vybudovat skutečný domov.

A terraformace? Ano, snažíme se pomalu měnit celou planetu. Je to maraton na staletí, ale už teď vidíme první změny. Atmosférický tlak v některých oblastech mírně stoupá. Možná naše pravnuci budou moci dýchat marťanský vzduch bez skafandrů.

Měsíc se stal něčím jako mezinárodní letiště pro vesmír. Těžíme tam helium-3, které pohání fúzní reaktory, a využíváme ho jako základnu pro další výpravy. Pod povrchem vyrostla celá síť tunelů a hal, kde jsou lidé v bezpečí před zářením. A teleskopy na odvrácené straně? Ty nám ukazují vesmír tak, jak jsme ho nikdy předtím neviděli – bez rušení od zemské atmosféry.

Jupiter a jeho měsíce jsou další kapitolou. Obrovský plynný obr obklopený fascinujícími světy. Europa je zvlášť zajímavá – pod tím ledovým povrchem se skrývá oceán. Opravdový oceán tekuté vody. A možná tam není sám. Automatické sondy už pronikly skrze led a zkoumají ty temné hloubky. Některé nálezy vyvolaly mezi vědci pořádné nadšení, i když zatím drží jazyk za zuby, dokud si nebudou jistí.

Kdo by si pomyslel, že těžba asteroidů se stane běžným byznysem? Robotické lodě létají vesmírem, hledají asteroidy plné vzácných kovů a zpracovávají je. Platina, iridium a další prvky, které jsou na Zemi vzácné, tam létají v obrovských množstvích. Díky tomu se z průzkumu vesmíru stal výnosný byznys, ne jen vědecký experiment.

Nejkrásnější na tom všem je, jak nás to spojilo. Když pracujete ve vesmíru, národnost přestává být důležitá. Náklady jsou příliš vysoké a rizika příliš velká na to, aby je zvládl někdo sám. Proto spolupracujeme víc než kdykoli předtím. Deklarace o kosmickém dědictví lidstva, podepsaná právě letos, to potvrzuje – vesmír patří nám všem a musíme ho chránit společně.

Stojíme na prahu nové éry. Už nejsme jen návštěvníci vesmíru – jsme meziplanetární civilizace. A to nejlepší teprve přijde.

Umělá inteligence a robotika v každodenním životě

Umělá inteligence a robotika se v roce 2094 staly přirozenou součástí našich životů. Představte si, že vás ráno nevzbudí otravný zvuk budíku, ale neuronální asistent, který sleduje vaše spánkové fáze a vybudí vás přesně ve chvíli, kdy je to pro vaše tělo nejpříjemnější. Zní to jako sen? Pro lidi v této době je to prostě každodenní realita.

Domácnost už není místo, kde musíte všechno ručně ovládat. Systémy se učí, co máte rádi – jakou teplotu, jak moc světla, jaký vzduch. A co víc, poznají, co budete potřebovat, ještě než vám to dojde. Robotičtí pomocníci se starají o všechno od vaření až po zalévání květin, a dělají to s takovou lehkostí, že byste je skoro ani nepostřehli.

Vaření? To už není o hrnci na plotýnce. Máte doma kulinářské systémy, které vám připraví cokoliv – italskou pastu, thajské kari nebo třeba tradiční českou svíčkovou. A nejen to. Sledují, co vaše tělo potřebuje – vitamíny, minerály, energie. Když řeknete něco jako „chci něco takového lehkého, ale aby to zasytilo, systém přesně ví, co tím myslíte. Pamatuje si totiž všechno, co jste kdy měli rádi.

Doprava? Zapomeňte na řízení. Auta jezdí sama, mluví spolu navzájem i s celým městem. Vy si mezitím můžete odpočinout, dočíst knížku nebo dokončit práci. Inteligentní dopravní systémy hlídají všechno možné – provoz, počasí, dokonce i vaši obvyklou trasu do práce – a vyberou tu nejlepší cestu.

Ve zdravotnictví se dějí věci, které by naši prarodiče považovali za zázrak. Nemoci se dají odhalit dřív, než vůbec pocítíte, že něco není v pořádku. V těle máte maličké nanoroboty, kteří nepřetržitě kontrolují, jak vám funguje srdce, játra, všechno. Když něco není v pořádku, zasáhnou okamžitě. Prediktivní algoritmy dokážou říct, co vám v budoucnu může hrozit, takže se tomu dá předejít.

A škola? Ta vypadá úplně jinak. Každý se učí svým tempem, svým způsobem. Umělá inteligence vytvoří pro každého studenta vlastní plán – podle toho, jak rychle chápe látku, co ho baví, jak se nejlíp učí. Máte virtuálního učitele, který je tu pro vás non-stop a vysvětlí vám cokoliv, kolikrát jen potřebujete, dokud to nepochopíte.

Demografické změny a globální populace Země

Jak se náš svět za poslední století změnil! Když se podíváme na rok 2094, vidíme planetu, která vypadá úplně jinak než ta, kterou znali naši prarodiče. Lidí je na Zemi asi jedenáct miliard – a tahle číslice už se víceméně nemění. Konec nekonečného růstu populace, který jsme zažívali celé dvacáté století, je tady.

Co to pro nás vlastně znamená v praxi? Představte si běžnou ulici v moderním městě. Z deseti lidí, které potkáte, čtyři jsou důchodového věku – nebo spíš by byli, kdyby důchod ještě fungoval tak, jak ho známe. V rozvinutých zemích tvoří lidé nad pětašedesát víc než čtyřicet procent obyvatel. A tohle už není jen problém bohatého Západu – stejný trend vidíme postupně všude.

Lidé se stěhují jako nikdy předtím. Migrace úplně změnila tvář celého světa. Někdo utíká před stoupající hladinou moře, jiný hledá lepší život. Pobřežní města, která bývala centrem dění, se pomalu vylidňují. Naopak ve vnitrozemí, hlavně dál na severu, kde bylo dřív možná moc chladno, teď vznikají nová sídla plná lidí z nejrůznějších koutů planety.

Víte, co je zajímavé? Děti se rodí čím dál méně, a to úplně všude. Rodiny jsou menší, než bývaly, a tahle změna s sebou nese spoustu otázek. Jak uživit stárnoucí společnost, když je pracujících lidí pořád míň? Systémy, na které jsme byli zvyklí – důchody, zdravotní pojištění – prostě musely projít zásadní proměnou. Některé země zkouší univerzální základní příjem, jinde zase lidé pracují mnohem déle, než bylo kdy zvykem.

Většina z nás – víc než osmdesát pět procent – žije ve městech. A nejsou to města, jaká znáte z historie. Megaměsta s padesáti miliony obyvatel jsou dnes zcela běžná. Místa prostě není, tak se stavíme do výšky i pod zem. Podzemní nákupní centra, vertikální farmy, celé čtvrti pod povrchem – to všechno je dnes normální součást života.

Díky pokrokům v medicíně se dožíváme sta let, někdy i víc. Zní to skvěle, že? Jenže s tím přichází i změny, na které jsme nebyli připravení. Důchod ve smyslu přestanu pracovat v pětašedesáti a budu si užívat už neexistuje. Lidé zůstávají aktivní mnohem dél. Představte si rodinnou oslavu, kde se sejde pět generací najednou – praprababička, prababička, babička, máma a její děti. Takový obrázek je dnes úplně běžný.

Všechny tyhle změny – stárnutí, migrace, urbanizace, delší život – dohromady vytvářejí svět, který by naši předci nepoznali. A není to jen o číslech a statistikách. Je to o tom, jak žijeme každý den, jak se staráme o své blízké, jak plánujeme budoucnost. Přizpůsobit se těmto proměnám znamená vymýšlet nová řešení a spolupracovat víc než kdykoli předtím. Protože tahle cesta ji nejdeme sami – jdeme ji všichni společně.

Energetické zdroje a udržitelný rozvoj planety

Energetické zdroje jsou v roce 2094 skutečným základem globální ekonomiky a celého fungování společnosti. Jejich vztah k udržitelnému rozvoji planety se za poslední desetiletí úplně proměnil. Ta velká transformace energetiky, která začala už v polovině jednadvacátého století, dospěla do bodu, kdy tradiční fosilní paliva tvoří necelých pět procent celkové energie, kterou lidstvo spotřebovává. K tomuto obrovskému posunu nedošlo jen díky novým technologiím – museli jsme především zásadně změnit pohled na to, jak spotřeba energie souvisí s ekologickou rovnováhou naší planety.

V odborné literatuře se před dvaceti lety začal objevovat pojem, který dodnes nemá přesný překlad. Označuje zvláštní situaci v energetické transformaci – okamžik, kdy zjistíme, že staré výrazy už prostě nestačí na popis nových forem energetických zdrojů a jejich působení na biosféru. Vědci a inženýři stojí před úkolem pojmenovat energetické systémy, které propojují biologické principy s kvantovými a atmosférickými jevy způsobem, jaký lidstvo nikdy předtím neznalo. Tento pojem symbolizuje hranici našeho současného poznání a zároveň ukazuje cestu k dalšímu výzkumu.

Udržitelný rozvoj planety v roce 2094 už dávno není jen o tom, jak co nejméně škodit. Dnes vycházíme z hlubokého pochopení hranic planety a toho, jak rychle se dokážou ekosystémy obnovit. Energetické zdroje jsou teď zapojené do krajiny tak, že přímo pomáhají biodiverzitě a obnově přírody. Nová generace solárních panelů funguje zároveň jako umělé útesy pro mořské živočichy, větrné elektrárny jsou navržené tak, aby v nich mohli hnízdit ptáci a netopýři.

Cirkulární energetika se stala standardem ve všech průmyslově vyspělých částech světa. Každá jednotka energie má svou stopu od výroby až po konečnou spotřebu. Systémy umělé inteligence optimalizují toky tak, abychom neplýtvali a zároveň nepřetěžovali místní ekosystémy. Energetická infrastruktura se chová jako živý organismus – přizpůsobuje se denním i ročním rytmům přírody a lidských potřeb.

Geotermální energie prodělala revoluci díky technologiím hlubinného vrtání, které umožňují dostat se k tepelným zdrojům v hloubkách přes třicet kilometrů. Tahle forma energie se ukázala jako klíčová hlavně pro oblasti s omezeným přístupem k jiným obnovitelným zdrojům. Zároveň se ale objevila otázka, co dlouhodobě udělá s planetou masivní odběr tepla ze zemského pláště – další věc, kterou ještě úplně nechápeme.

Fúzní reaktory, které se konečně komerčně prosadily kolem roku 2070, dnes pokrývají významnou část základní energetické potřeby. Jejich bezpečnost a účinnost předčila i ty nejoptimističtější předpovědi z minulého století. I tahle technologie však řeší výzvy spojené s radioaktivními materiály a zajištěním dlouhodobě stabilního provozu v měnícím se klimatu.

Biomasa a bioenergetické systémy prošly zásadní proměnou směrem k symbiotickým modelům, kde výroba energie jde ruku v ruce s produkcí potravin a obnovou půdy. Vertikální farmy ve městech nejen dodávají čerstvé potraviny, ale zároveň vyrábějí energii prostřednictvím anaerobní digesce organických odpadů a fotosyntézy, kterou vylepšují geneticky upravené organismy.